Po nárazu.
Ano, po vystřízlivění a to nemyslím alkoholickém, i když ten večer jsem si otevřel dva Víkingy (islandské pivo) a snědl balík řepových chipsů, jsem zjistil, že jsem bez práce. Má důvěra k lidem byla na bodu mrazu a já měl v hlavě jen jednu myšlenku. Tak Ráďo, teď si hezky koupíš letenku a valíš dom. No a já to fakt udělal. Zabukoval jsem si let a k pár švestkám, které jsem si původně přivez přibylo i kolo. Takže bylo třeba vyřešit, jak dostanu kolo zpět do domoviny. Ti, kteří mě znají se teď pravděpodobně usmívají, protože já jsem se pomyslně s kolem i narodil. Ale o tom třeba v nějakém z dalších článků. Nicméně žádná raketová věda to není, jak přivézt kolo z Islandu do Čech. Stačí vám na to obyčejná papírová krabice, třeba z tv. Já měl to štěstí, že jsem poznal skvělého nadšence do jízdních kol z obchodu Reiðhjólaverzlunin Berlin. Vím, čitelný je jen ten Berlin, každopádně chlápek, který provozuje tento skvělý obchod, je velký nadšenec horských i silničních kol a ten mi pověnoval luxusní krabici na převoz mého nového miláčka.
Odletěl jsi tedy?
Jasně, že ne. I když, víceméně bylo jasno. Krabici i letenku jsem měl. Let domů měl proběhnout za týden a já měl dostatek času si užít poslední dny na Islandu. Naštěstí zrovna panovalo skvělé počasí a já se rozhodl vydat jako nezaměstnaný na cesty s mým kolem. Venku byla sice dobrá zima, ale když něco milujete, není co řešit. Tak jsem brouzdal a užíval si poslední čas na Islandu. Pořád jsem měl však brouka v hlavě jestli dělám dobře. Promítaly se ve mě otázky typu: opravdu po tak krátké chvíli zpět do Čech? Postupně se přidávali i kamarádi z Beskyd, kteří mě na dálku hecovali a mě to nedalo.
Příležitost, která se neodmítá.
Díky předešlé společnosti, která mě dohazovala do malé rodinné firmy, zabývající se klempířskou činností a dalším zpracováním plechu, jsem měl kontakt v kapse a já se rozhodl poslední den před odletem oslovit majitele této firmy. S mou lámavou angličtinou (tomu bych taky věnoval krátký odstavec) jsme se domluvili a já byl “happy”, že to nekončí a “mých” 31 m2, které jsem si nakonec oblíbil, budu dál obývat.
Když válíš anglicky jako Láďa.
Jestli poznáváte za mě legendární scénu z oblíbeného filmu Pupendo..ajm Láďa, ajm mekánik, jako automekánik…odkaz pro připomenutí přikládám “hír”, tak takhle nějak probíhalo mé interview s majitelem firmy. Ano, měl velkou trpělivost a jsem opravdu vděčný za to. Do některých situací jsem šel v životě po hlavě a ne vždy to úplně vyšlo, ale ve skutečnosti jsem rád, že se prostě nebojím a jdu. A to bych chtěl tady vypíchnout, že i když nemá člověk bůhví jaké znalosti a zkušenosti, tak za zkoušku to vždy stojí. A když umíte přijmout to riziko, že to může dopadnout jakkoliv, jste pak svobodní. Od okamžiku, kdy jsem nastoupil do firmy, ve které čeština neexistovala, vyjímaje mé samomluvy, tak od této doby se plně věnuji angličtině a kdybych si z Islandu dovezl jen tento návyk, tak je to výhra. Proto nebojte se jít do věcí, které třeba pro vás nejsou komfortní, protože za touto zónou začíná život.
Pokračovaní příště.
