Čím dál víc zjišťuji, že nemusím přesně vědět, kam směřuji. Stačí mi vědět, že mi dává smysl to, co žiju právě teď.
Poslední dobou si stále častěji uvědomuji, že vlastně žiju život, který jsem si kdysi možná ani neuměl přesně představit. Spousta věcí přišla postupně, některé nečekaně a k jiným jsem musel jednoduše najít odvahu. Čím jsem starší, tím méně mám potřebu vědět, co přesně bude za rok, za pět let nebo kde jednou skončím. Mnohem důležitější pro mě začalo být, jestli mi dává smysl to, co žiju právě teď.
Možná právě v tom dnes vidím jednu z největších podob svobody. Dovolit si některé věci změnit, některé opustit, jiné znovu objevit a něco jednoduše nechat přijít ve chvíli, kdy to přijít má. Ne všechno musíme vědět dopředu. Ne všechno musí mít jasný plán, termín a přesně určený cíl. Některé věci je možná lepší prostě začít žít.
Cestování mi v tomhle otevřelo oči asi nejvíc. Nejde mi už ani tolik o to, kolik míst člověk navštíví nebo kolik zemí si může odškrtnout na mapě. Mnohem zajímavější je pro mě okamžik, kdy někde přestane být jen turistou a začne tam skutečně žít. Když člověk na nějakém místě stráví delší dobu, začne si uvědomovat, jak relativní jsou věci, které doma považujeme za samozřejmé. Jak jinak mohou lidé vnímat čas, práci, peníze, štěstí nebo obyčejný každodenní život. A s každou další kulturou, kterou poznávám, mám paradoxně pocit, že lépe poznávám i sám sebe.
Podobně se dnes dívám i na jednotlivé etapy svého života. Třeba na svou dílnu a práci se dřevem. Byla a pořád je součástí mě. Vůně dřeva, možnost vytvořit něco vlastníma rukama a vidět před sebou skutečný výsledek má pro mě pořád svoje kouzlo. Jen jsem časem pochopil, že ne každá kapitola našeho života musí trvat navždy, aby měla obrovský význam. Některé věci nás mají něco naučit, jiné nám mají udělat radost a další nás mají posunout úplně jiným směrem. A některé se do našeho života možná ještě několikrát vrátí.
Dnes žiju na Bali a s každým dalším dnem jsem za tuhle etapu vděčný. Nevím, jak dlouho potrvá, a popravdě už ani nepotřebuji, aby měla přesně stanovený konec. Užívám si ji. Moře, svobodu, práci, cestování, obyčejné ráno s kávou, jízdu na skútru, nová místa. Ale také chvíle, kdy jsem úplně sám a mám prostor přemýšlet. Není to dokonalý život a ani nechci vytvářet obraz dokonalého života. Je to jednoduše moje současná kapitola. A právě proto si ji chci opravdu prožít.
Jedna věc je pro mě ale důležitá. Splnil jsem si sen. Ne tím, že bych jednoho dne dorazil do nějakého pomyslného cíle a mohl si říct: hotovo. Splnil jsem si ho tím, že jsem si dovolil žít trochu jinak. Že jsem vyrazil. Že jsem změnil věci, které mi přestaly dávat smysl. Že jsem přijal, že některé cesty skončí a jiné se teprve objeví. A že nemusím mít celý život dopředu nalinkovaný, abych věděl, že jsem právě teď na správném místě.
Možná právě to pro mě znamená žít přítomností. Nečekat pořád na dobu, kdy už konečně budeme mít dost peněz, dost času nebo perfektní podmínky. Neodkládat věci, které bychom chtěli jednou zažít, na nějaké neurčité „potom“.
Protože zatímco čekáme na život, který jednou začne, ten skutečný právě probíhá.
A já mám dnes ze všeho nejvíc pocit, že ho opravdu žiju.